/
/
/
/
/
 
Partner der Semperoper - Die Gläserner Manufaktur

Dějiny Semperovy opery

Dnes

Saská státní opera Drážďany v herní sezóně 2012/13 vzdá všemi svými soubory - operou, baletem, koncertními tělesy a Mladou scénou, hold Hansi Wernerovi Henze, pravděpodobně nejproslulejšímu komponistovi současné doby. Jako hlavní bod programu oslaví tohoto umělce mezinárodního formátu, který je již po 60 let pevně spjat s Drážďany, kde se uváděly a uvádějí mnohé z jeho rozličných děl.Zlatým hřebem programu bude v roce 2013 angažmá Saského státního orchestru Drážďany  coby orchestru na Salcburkském velikonočním hudebním festivalu (Osterfestspiele Salzburg). Novým uměleckým vedoucím hudebního festivalu bude Christian Thielemann, který současně od herní sezóny 2012/13 převezme pozici hlavního dirigenta Saského státního orchestru Drážďany.


Obrat k novému rozkvětu

 Impuls pro nový rozkvět drážďanské opery, ohlašovaný počátkem sedmdesátých let, vyšel od hlavního režiséra Harryho Kupfera, ředitele opery Horsta Seegera a generálního hudebního ředitele Siegfrieda Kurze. Na základě nekonvenčního repertoáru se rozvinul svébytný inscenační styl, v pozadí provokativní, orientovaný na hudbu a plný fantazie. Do labské metropole se znovu začalo cestovat za zajímavým hudebním divadlem, mezi jinými za »Novou hudbou« Udo Zimmermanna. Zmíněný tým ve vedení Semperovy opery realizoval jednu významnou premiéru za druhou, mimo jiné v roce 1975 Schönbergovo dílo »Moses und Aaron« (Mojžíš a Áron), první scénické uvedení v socialistickém táboře, které Hans Heinrich Stuckenschmidt v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung označil za »průtrž s následky«. Nový, nyní celoevropsky akceptovaný operní styl Harryho Kupfera (zhruba nastudováním opery »Tannhäuser«) ve spojení s potenciálem Státního orchestru konečně dokázal smysluplně naplnit dlouholeté přání drážďanských rodáků: obnovit původní podobu Semperovy opery. Slavnostní zahájení nové éry proběhlo před mezinárodním publikem 13. února 1985 – uvedením operních děl »Freischütz« (Čarostřelec) a »Rosenkavalier« (Růžový kavalír) v režii Joachima Herze. Novému šéfrežisérovi, původem z Drážďan, vděčíme  za mnohé další významné inscenace, mj. provedení Janáčkova »Osudu« ve vlastním překladu. Scénické spektrum bylo neobyčejně široké: od průkopnického zpracování »Elektry« choreografkou a divadelní režisérkou Ruth Berghaus, pod taktovkou dirigenta Hartmuta Haenchena, po geniu loci holdující inscenace děl Wagnerových v pojetí Wolfganga Wagnera a Theo Adama, drážďanského basbarytonisty mezinárodního formátu. Znovu zde byl k dispozici úctyhodný soubor sólistů, který spolu s vynikajícím operním sborem zvýšil přitažlivost drážďanského operního domu.  

Třebaže během Drážďanského hudebního festivalu (Dresdner Musikfestspiele), který se etabloval v roce 1978, hostovaly ve městě nejdůležitější evropské operní domy, nedokázala tato »otevřenost vůči světu« nic změnit na tom, že tehdejší NDR setrvávala ve »stavu agónie«, »smrtelném pro každého umělce«, jak se vyjádřil  drážďanský operní skladatel Rainer Kunad…

Po znovusjednocení Německa a obnovení Svobodného státu Sasko získala Saská státní opera větší mezinárodní uznání. Intendantem byl od roku 1991 Christoph Albrecht, poté od roku 2003 Gerd Uecker. Po dlouhé pauze hostovala Opera v roce 2008 v Japonsku a drážďanští obyvatelé i jejich četní hosté nyní mohou v Semperově opeře zažívat pravidelně a bez velkých přestávek přední pěvce a dirigenty. Šťastnou volbou devadesátých let bylo obsazení postu šéfdirigenta Státního orchestru osobou Giuseppe Sinopoliho, energií nabitého vizionáře, příležitostně dirigující i operu (nezapomenutelně Straussovu Ženu bez stínu – »Die Frau ohne Schatten«)… 

Svou pozici na výsluní obhájila Semperova opera v neposlední řadě také díky výbornému orchestru, jehož tradice sahá až do pozdního středověku a byla utvářena ojedinělým sledem výrazných osobností skladatelů-kapelníků, jako byli Schütz, Hasse, Weber a Wagner, jakož i generálních hudebních ředitelů, jako Schuch, Busch, Böhm, Keilberth a Kempe.
Matthias Herrmann (Výtah z článku »Lust und Last der Tradition«. Časopis Opernwelt 3 / 2009)

Znovuotevření Semperovy opery

13. únor 1985 byl výjimečným symbolem mezinárodního renomé – díky obyvatelům Drážďan ve spojení s rozumnými a inovativně přemýšlejícími politiky, díky umělkyním a umělcům, kteří zde po staletí drželi hudbu a hudební divadelní umění na světové úrovni, a díky všem zaměstnancům Saské státní opery Drážďany, kteří převzali a dál nesli štafetu i bez vlastního operního domu.

Ilsedore Reinsberg




»Třetí« Semperova opera

(dle plánů Gottfrieda Sempera)
Zahájení operou »Der Freischütz” (Čarostřelec) od Carla Marii von Webera (Wolf-Dieter Hauschild, Joachim Herz); »Der Rosenkavalier« (Růžový kavalír) Richarda Strausse (Hans Vonk, Joachim Herz); světová premiéra opery »Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke” (Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka) od Siegfrieda Matthuse (Hartmut Haenchen, Ruth Berghaus); Premiéra baletu »Brennender Friede« Udo Zimmermanna (Harald Wandtke) 
V letech 1946 – 1955 první stavební práce k zajištění a uchování zřícené stavby. Položení základního kamene ke znovuvýstavbě 24. června 1977. 1984 předání stavby Semperovy opery Státní opeře k započetí zkušebního technického a umělecké provozu. 1991 přejmenování Stání opery Drážďany na Saskou státní operu Drážďany. Uvedením Brahmsova Requiem pod vedením šéfdirigenta Hanse Vonka se v roce 1986 uskutečnil v Semperově opeře první koncert Saského státního orchestru pro vzpomínku na vybombardování Drážďan 13. února 1945. V období mezi srpnem a listopadem 2002 dočasné přerušení provozu v důsledku povodní. Pomoci odstranit následky povodní přišli lidé ze všech koutů Spolkové republiky, turisté z Itálie, Japonska aj. Saská státní opera pocítila nenadálou a nevídanou mezinárodní solidaritu také prostřednictvím velkorysých darů.       
  
Od znovuotevření Semperovy opery probíhá i za změny intendance kontinuální práce, která se projevuje mj. nepřetržitým rozvojem bohatého repertoáru, zahrnujícího německou a italskou operu – vedle Strausse, Webera a Wagnera se hrají také Mozart, Verdi, Puccini, konají se mnohé světové či drážďanské premiéry, jako např. »Die Soldaten« od Bernda Aloise Zimmermanna (Friedemann Layer, Willy Decker) u příležitosti 10. výročí »Třetí« Semperovy opery nebo »La grande magia« od Manfreda Trojahna (Jonathan Darlington, Albert Lang). Také další evropské opery si jedna za druhou nacházejí cestu do repertoáru, spolu s nimi i americká hudební tvorba a barokní opera (nejnověji Georg Friedrich Händel: »Giulio Cesare in Egitto«). Tento přístup k repertoáru staví na tradici drážďanské operní práce, které je duch obnovy a obohacování o nové hudební druhy vlastní.

Bezpočet německých i zahraničních hostí v režii, choreografii, scénografii a kostýmním návrhářství činí drážďanskou Operu zrcadlem estetického bohatství mezinárodní operní a baletní práce. Během operních představení a zejména na koncertech Státního orchestru lze zažít světově proslulé dirigenty.

Baletní soubor změnil spolu s uměleckým šéfem několikrát svůj název. Změny názvu svědčí o měnící se umělecké intenci tanečně divadelní a baletní práce, která se neustále přibližuje špičce velkých mezinárodních baletních souborů.    


Drážďanští pěvci tvoří další významný kapitál bohaté operní kultury Drážďan. Že zde nejsou všichni vyjmenováni ani zdaleka neznamená, že jsou ve světě bezejmennými, ba naopak, jejich jmény a rolemi jsou zaplněny stovky deníků největších evropských operních domů.  Bez nich a jejich uměleckého partnerství se znamenitými dirigenty Saského státního orchestru, jenž patří mezi nejlepší orchestry na světě, by umělecká práce na semperských operách jen stěží slavila tak výrazné, dlouhodobé úspěchy a zajisté by Wagnerův »Rienzi«  nedošel tak velké pozornosti.            

V roce 1992 byla založena nadace na podporu Semperovy opery a díky jejím finančním příspěvkům lze realizovat díla na zakázku, mimořádné inscenace a mezinárodní obsazení u vybraných představení a premiér. Nadace každoročně pořádá veřejný koncert nositelů cen, během nějž jsou umělcům a souborům činným ve Státní opeře udělována vyznamenání za špičkové umělecké výkony. Pěvecký sbor Státní opery, který udržuje kvalitu každého představení na vysoké úrovni, jež je základem mimořádného úspěchu operních sólistů a Státního orchestru, a sám patří k mezinárodně uznávaným uměleckým tělesům, obdržel v roce 2006 cenu nadace.
Ilsedore Reinsberg

Operní díla s historií

Návštěva opery je jako cestování v čase do reálií i lidských duší. Jaké situace a úhly pohledu lze během operního představení vnímat, ví pouze divák. Mnohdy se svět na jevišti ztrácí v realitě – ale ztrácí na skutečnosti?
Uvedení děl »Penthesilea« a »Cardillac« během svátků dokládá současnou operní práci a je příspěvkem z drážďanské operní historie 20. století.

Poprvé byla obě tato díla uvedena ve »Druhé«, meziválečné Semperově opeře ve dvacátých letech 20. století díky generálnímu hudebnímu řediteli Fritzi Buschovi a jeho neutuchajícímu zájmu o pozoruhodnou novou tvorbu současných skladatelů. Jejich světové premiéry spadají do doby Výmarské republiky, která se po období vnějších i vnitřních konfliktů a provedené měnové reformě nacházela ve fázi hospodářského rozvoje a relativního politického uklidnění. Život určovala – vedle vojenské a velkoburžoazní reakce - nová svoboda individuality a kola zábavy se roztáčela na plné obrátky. Připočtěme k tomu asi milionovou armádu nezaměstnaných a vlastní ctižádosti a klientele poplatnou politiku. Látka, z níž vzešla velkolepá umělecká díla. Umělecká avantgarda byla postrachem měšťáků. Křehké »uklidnění« stálo na sudu se střelným prachem. Ona léta mezi 1924 a 1929 vešla do dějin jako »Zlatá dvacátá«. Pro mnohé však »zlato« díky světové hospodářské krizi pozbylo lesku. Podobnost se současným děním nelze přehlédnout…     
Boj opačných pohlaví zuří v jednoaktové opeře »Penthesilea” od Othmara Schoecka (1927), která bývá pro svou strhující expresivitu srovnávána s »Elektrou« Richarda Strausse, autora, jenž opakovaně nalézal v Drážďanech ideální jeviště pro první uvedení svých děl. Láska nenachází východisko. Penthesilea zhroucena umírá nad mrtvolou milovaného Achilla, jenž byl rozsápán její vlastní rukou.
Je geniální zlatník Cardillac, titulní postava stejnojmenné opery od Paula Hindemitha (1926), poctivec nebo vrah? Je snad rozpolcenou osobností? Faktem je, že on i jeho dcera, která s ním žije ve společném domě, jsou izolováni od mezilidských vztahů. Je také pravdou, že každý, kdo získá jeho umělecky vyrobený šperk, je krátce nato zavražděn. Šperk poté zmizí. Hindemith zde spojuje romantickou látku s novými, příští směr udávajícími cestami hudby.
Ilsedore Reinsberg

Druhé Královské dvorní divadlo

(Od Gottfrieda Sempera, zbudované pod stavebním dozorem jeho syna Manfreda.) 


Otevření 2. února 1878 Weberovou »Jubelouvertüre« (Slavnostní ouvertura) a Goethovou hrou »Iphigenie auf Tauris« (Ifigenie na Tauridě). 



Také tentokrát se vášnivě debatovalo: obnovit, či nově postavit, s Gottfriedem Semperem, nebo bez něj. Jeho účast na drážďanském květnovém povstání 1849 nebyla zapomenuta. Také díky podpisové akci místních obyvatel nakonec padlo rozhodnutí postavit operu nově, s Gottfriedem Semperem coby jejím architektem. Podruhé v průběhu jediného století byla v Drážďanech otevřena jedna z nejmodernějších a nejkrásnějších divadelních budov světa.  
  


Do roku 1895 bylo Dvorní divadlo společnou scénou pro operu i činohru. Pod vedením generálního hudebního ředitele Ernsta von Schuch (od roku 1882 byl také ředitelem Dvorní opery) začalo celosvětově uznávané »pěstování Richarda Strausse« - odehrály se zde světové premiéry jeho oper »Feuersnot« (Požár, 1901), »Salome« (1905), »Elektra« (1909) a »Der Rosenkavalier« (Růžový kavalír, 1911). 



Po první světové válce a abdikaci saského krále se dvorní divadla transformovala do »Saského státního divadla«.



Roku 1922 přišel Fritz Busch jako generální hudební ředitel a ředitel opery. Jeho zásluhou zde  měly světovou premiéru další Straussovy opery: »Intermezzo« (1924) a »Die Ägyptische Helena« (Egyptská Helena, 1928), plánována a v přípravách byla rovněž »Arabella« (1933). Vděčíme mu i za první uvedení dalších děl: »Doktor Faust« od Ferruccia Busonise (1925), »Der Protagonist« (Protagonista, 1926) od Kurta Weilla a »Cardillac« od Paula Hindemitha (1926). Roku 1933 byl Fritz Busch vyhnán národními socialisty. 



1934 převzal post generálního hudebního ředitele a ředitele opery Karl Böhm, pod jeho vedením se uskutečnily světové premiéry Straussových oper »Die schweigsame Frau« (Mlčenlivá žena, 1935) a »Daphne« (1938).




31. srpna 1944 byl divadelní provoz v Semperově opeře pod tíhou »totální války« přerušen. Posledním představením byl Weberův »Čarostřelec«.



Při bombovém útoku na Drážďany 13./14. února 1945 byla Semperova opera téměř celá zničena.
Ilsedore Reinsberg


První Královské dvorní divadlo

(Vystavěné podle Gottfrieda Sempera.)

Otevření 13. dubna 1841 slavnostní ouverturou »Jubelouvertüre« Carla Marii von Webera a dramatem »Torquato Tasso« Johanna Wolfganga von Goetha.



 
Po zhruba čtyřech letech vzrušené diskuse pověřil král Friedrich August II. roku 1838 Gottfrieda Sempera vypracováním projektu a zbudováním nového Dvorního divadla. Pověst Saska coby kulturního státu se měla znovu rozšířit za hranice země. Financování stavby hodlal zajistit saský král z vlastní pokladny. Když však roku 1839 požadoval od Zemského sněmu převzetí nákladů, vyvolal tím ústavní krizi.     



Původně se dle Semperových plánů pomýšlelo na vybudování »Drážďanského fóra« včetně výstavby nové obrazárny, oranžérie a divadla.




V tomto domě začala cesta ke slávě Richarda Wagnera. Premiéry se dočkaly jeho opery »Rienzi« (1842), »Der fliegende Holländer« (Bludný Holanďan, 1843) a »Tannhäuser« (1845).  



Wagner doufal ve změnu poměrů: »Naší nynější společnosti chybí poznání, nemá povědomí o vlastním poslání, nenaplňuje jej. Boj člověka proti stávající společnosti začal.«



Kvůli své účasti na květnovém povstání 1849 musel uprchnout z Drážďan. 21. září 1869 byla »První« Semperova opera zničena požárem. 
Ilsedore Reinsberg